Lucie Zedníčková: Na divadle mám nejraději autentičnost

Jsou komedie, které vás pobaví tak, že se uchechtáváte ještě po zbytek večera. Taková je i divadelní hra A do pyžam! francouzského dramatika Marca Camolettiho, kterou si budete moci užít na Letní scéně v Galerii Harfa. Jednu z hlavních rolí pak ztvární Lucie Zedníčková. 

A do pyžam, co si pod tímto názvem představit?

Bláznivou komedii, propletenec plný nedorozumění. Jde o ověřený titul, který měl úspěch kdekoli se hrál, tak věřím, že se bude líbit i divákům Letní scény.

Má hraní pod širým nebem nějaká specifika?

Dívají se třeba herci k zamračenému nebi a špitají před začátkem představení: „Šmarjápano...“ Hraní pod širým nebem je víc autentické. Ale to je pravě to, co mám na divadle ráda. Když začne foukat vítr a odfoukne rekvizitu, herec musí reagovat a řešit, co nastalo. Někoho to stresuje, já si užívám, že jeden den svítí slunce a jindy ne, a každé představení je tak jiné. Komedie navíc dovoluje na takovou nečekanou situaci zareagovat spíše než veršovaná tragédie.

Divadlo versus televize, co je pro vás větší srdcovka?

Jde o tak odlišné disciplíny, že se na to skoro ani nedá odpovědět. Baví mě všechno. Divadlo je o přítomném okamžiku, televizní scénu zase natočíte a adrenalin spočívá v tom, že už se to nedá vrátit. Nedokázala bych dělat jen jednu práci. Obdivuju ty, co chodí stále do jedné kanceláře, třídy, budovy, stále se stejnými lidmi. Jakýkoli stereotyp mě ubíjí. Vítám rozmanitost.

Vaše dcera Amelie také pokukuje po herectví. Je nějaká rada, kterou jí často připomínáte?

Jediné, co dělám, je, že poukazuji na stinné stránky naší profese. Aby nebyla zklamaná, například, když jde na nějaký konkurz celá nadšená, ale to neznamená, že ji musí vybrat. A dceři také připomínám, že i když se lidé usmívají, neznamená to, že jsou nutně její kamarádi. Neodrazuji ji, ale zároveň bych nerada, aby měla růžové brýle.

Jste spíš benevolentní kamarádka nebo přísný rodič?

Dalo by se říct, že se skoro za rodiče nepovažuju, z těchto dvou kategorií tedy určitě kamarádka. Nerada někomu radím, sama dělám spoustu chyb. Dětem se snažím předávat zkušenosti, ale nechávám jim svobodu. Nechci je moc ovlivňovat, naše děti nejsou naším majetkem, to, co my považujeme za špatné, ony můžou vidět jako dobré. Já i děti jsme štíři, říkat něco štírovi, nemá žádný smysl. Naše děti přemýšlí jinak než my.

Kromě divadla a televize máte ještě jednu pracovní novinku – talkshow s vaší kamarádkou, která pracuje jako psycholožka.

Představte si dvě kamarádky, které probírají nějaké téma v kavárně. Zrovna jsme natočily pilotní díl, který se bude vysílat přes internetovou televizi, pokud bude mít dostatečnou sledovanost, vznikne pravidelný pořad, který bude vysílat některý z kanálů Primy. Dalo by se říct, že jde o populárně naučný pořad, dělaný zábavnou formou, vždycky pozitivně. Kamarádka z pozice psychoterapeutky dává cenné rady na témata, která řešíme všichni. Věřím, že bychom mohly někoho, jak pobavit, tak inspirovat.

A jaké problémy řešíte?

Máme jich asi na dvě stovky, vycházejí z praxe mojí kamarádky. Jako první jsme vybraly rozdíly mezi ženou a mužem, což je spíše pro pobavení. Jiná témata jsou složitější: jak se vyrovnat s rozvodem nebo smrtí partnera. Naším cílem je říct lidem, že nikdy není tak zle, aby se člověk nemohl sebrat a jít dál. Nalít optimismus těm, kteří jsou právě v těžké životní situaci. I kdyby šlo o jeden případ, kdy jsme někomu pomohly, tak náš pořad splnil svůj účel.

Převzato z časopisu Galerie Harfa