Jiří Schmitzer: Dáte-li do hraní duši, nedokonalost vám odpustí

Jednou z lahůdek srpnového programu bude bezesporu recitál originálního písničkáře Jiřího Schmitzera. Jiří Schmitzer nerad poskytuje rozhovory, serveru Novinky.cz se jej však podařilo vyzpovídat ...

Netajíte se tím, že vás daleko víc než hraní baví hudba. Od kdy?

Bylo mi asi dvanáct a slyšel jsem na prázdninách u Máchova jezera dva starší kluky zpívat anglicky nějaké písničky a hrát na kytaru. Hrozně se mi to líbilo. Až později jsem zjistil, že to byli Beatles. Od té doby jsem chtěl hrát taky na kytaru.

Proč jste se tedy nedal na hudební dráhu?

Jakmile bych měl jít do nějaké školy, kde bych se to měl učit od not, bylo by po radosti. K tomu jsem měl nepřekonatelný odpor. Takže jsem samouk. Když jsem hrál v kapele, šlo to všechno přes sluch.

Kdo vás nejvíc hudebně ovlivnil?

Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a Radio Luxembourg: Yes, Jethro Tull, Erika Claptona. Z našich to byli Hells Devils, Olympic nebo Matadors v první sestavě. Daleko víc než hraní ho celý život bavila hudba.

Každý rok máte vyprodané koncerty na letních festivalech, vydal jste čtyři CD se svými písničkami…

Sám jsem překvapený, že se moje písničky lidem líbí. Jak jsem se dozvěděl od odborníků, hudebně to je z formálního hlediska špatně, ani moc dobře nezacházím s českým jazykem. Já bych na sebe – z výše uvedených důvodů – nešel. Hudebně jsem vlastně nikdy oficiálně neexistoval: za socialismu nevím díky čemu, ale bylo to dobře, teď mě oficiální scéna taky ignoruje a taky je to dobře. Berou mě normální lidi. A to jsou ti, kdo rozhodují o úspěchu.

Celý rozhovor naleznete na www.novinky.cz. Autor: Dana Braunová