Michaela Kuklová: Z princezny čarodějnicí

Michaela Kuklová (44) patří mezi oblíbené české herečky. Na nějakou dobu se stáhla z veřejného života a věnovala se rodině. Před rokem ale ohlásila návrat a od té doby ji můžeme pravidelně vídat na divadelních prknech i na televizní obrazovce.

Míša má za sebou dost životních změn, přesto je nad věcí, jak sama říká, je „v pohodě“ a její největší láskou je v tuto chvíli syn, který se pro ni prý stal báječným kamarádem.

Michaelo, loňský rok byl pro vás ve znamení změn. Nebo alespoň tak by to mohli vnímat lidé díky článkům v médiích. Jak byste ho shrnula vy?

Rok 2012 byl pro mě skvělý. Syn se změnil v báječného kamaráda, tak se spolu těšíme ze života. Díky němu nejsem líná jít vstříc prožitkům. Protože jsem teď bez partnera a současně žiju s rodinou, která pohlídá, když syn spí, vznikl větší prostor pro mé přátele. Z čehož mám radost. Přátelství má v mém životě podobnou váhu jako rodina. Taky neteřinka zdárně překonala těžkou nemoc, díky které jsme si s rodinou mohli zase naplno uvědomit, že když je zdraví, je všechno. Každé to ráno, kdy si uvaříte voňavou kávu a uvědomíte si, že všichni vaši blízcí jsou zdraví, je krásné.

Novinářům neunikla zpráva o vašem rozchodu. Jak jste se s tím srovnala?

Rozchod se týkal ještě roku předloňského. Vyrovnala jsem se s tím dobře, rychle a myslím, že tomu tak bylo díky synovi. Potřeboval usměvavou, pohodovou mámu.

S bývalým partnerem máte krásného syna. Vídá ho? Pomáhá vám s výchovou, a nebo jste na to zůstala sama?

Jsme na sebe se synem hodně fixovaní. Rok a půl jsem s ním byla pořád, kojila jsem dva a čtvrt roku, za tátou jsme jezdili na Vysočinu jen na víkendy, takže naštěstí rozchod ani nezaznamenal. U táty je Romí většinou každý druhý víkend. Na Romču ale sama nejsem, zatím žijeme u mojí rodiny a my jsme zvyklí si vzájemně pomáhat a držet při sobě. Navíc je výhodou, že bratr má dvě dcerky, ta mladší je jen o půl roku starší a Romí tím pádem nevyrůstá jako jedináček.

Jste krásná žena, skvělá máma, výborná herečka. Určitě nechcete zůstat sama. Proto se nabízí otázka, zda už se objevil nějaký nový muž, který by mohl získat vaše srdce?

To je právě to. Mně se líbí být sama. Jak to výstižně řekla moje kamarádka, která už má tři dospělé dcery: „Všechno můžu a nic nemusím.“

Loni jste se naplno vrátila do práce. Čtenáři vás mohou pravidelně vídat na televizní obrazovce, v divadle... Jste spokojená? Jak svůj „návrat“ vnímáte?

Řeknu vám svou zkušenost. V životě jsem měla nádherné příležitosti, nespočítala bych, kolik jsem jich z lásky nevyužila či zahodila. Byla jsem třeba v cizině, měla jsem si vychutnávat, že točím zahraniční film, a já chtěla být doma a užírala se žárlivostí. Stejně tak v rozhodování. Kolik času strávíte debatami o tom či onom, než partnera o něčem přesvědčíte, kolik toho rovnou vzdáte, abyste nezalomcovali důvěrou... Teď se rozhoduji jen za sebe a s ohledem na syna, vím přesně, co chci, a vidím, co práce stihnu a vytvořím. Nemluvím jen o práci. Prostě teď teprve mám pocit, že zužitkovávám prospěšně čas beze zbytku.

A co vás čeká v letošním roce? Jaké máte plány? Kde všude vás uvidíme?

Dál natáčím seriál Ordinace, v divadle brzo budeme zkoušet novou hru s názvem Můžu k tobě?, kterou píše náš dvorní autor Mirek Oupic a spolupodílí se na ní i sám principál divadla a zároveň herec Jindra Kriegel. Taky se věnuju dabingu a čekají mě další menší natáčení, pořady, akce, besedy, focení atd.

Loni v létě tady v Galerii Harfa vznikl speciální projekt Divadlo na střeše. Patříte mezi jeho nejznámější tváře – proč jste se rozhodla do tohoto netradičního projektu vstoupit?

Jsem herečkou spolku Artur, který se zapojil do tohoto projektu, a já jsem za to ráda.Měli jsme stále vyprodáno, ani jednou jsme kvůli počasí nemuseli šnajdrovat. Občas to byl adrenalin, když vál vítr a vlály nám šály v portálech, ale hrálo se výborně.

Divadlo na střeše bude pokračovat i letos, můžete už teď prozradit, nebo třeba alespoň naznačit, na co se můžeme těšit? Repertoár bude stejný, nebo bude i nějaká premiéra?

Samozřejmě, že kromě stávajících her uvedeme i premiéru – výše jmenovanou hru „Můžu k tobě?“. A skvělou hru „Generálka Jeho Veličenstva“ připravíme na další rok.

Jaké role vlastně ráda hrajete? V čí kůži se cítíte jako ryba ve vodě?

Někdy mám pocit, že mi jdou snáz role, ke kterým jakoby nejsem vzhledem a povahou předurčena, těžko říct. Ale na ženskou od rány, Generálku Jeho Veličenstva, se těším moc.

Kromě herectví se také věnujete dabingu. Před lety jste propůjčila hlas hlavní hrdince seriálu Xena, Lucy Lawless. Tento seriál jste dabovala šest let. Setkala jste se s ní někdy osobně?

To bohužel ne. Ale měla jsem v životě štěstí na pár známých jmen. Annie Girardotová, Philippe Noiret, Christopher Lee, Wes Studi (Tanec s vlky), Rodney Grant (Geronimo) manžela mi hrál třeba slavný Big Ben Otfried Fischer, znám se s Tobiasem Morettim (komisař Rex – tedy jeho pán), hrála jsem ve filmu milenku jeho bratra Gregora Bloéba atd.

Hrajete ještě v zahraničních filmech?

Dlouho jsem si v cizině nezahrála. Já jsem si tenkrát vytvořila svoje kontakty, ale ty už jsou pryč. Taky jsem zestárla a navíc nejsem vedená v žádné castingové agentuře. Asi bych to měla napravit.

Míšo, když opustíme pracovní sféru, řekněte, jak vůbec vypadá váš obyčejný den? Co všechno musíte stihnout?

Vstanu, dám se do kupy, připravím snídani pro syna, vzbudím ho, zodpovím desítky zvídavých otázek, odvezu ho do školky a pak: nákupy, schůzky, úřadování, vaření, poklízení, praní, vyřizování mailů, papírování, učení... Poté zase do školky, nějaký následný program s malým, večeře, uspávání, a když spí, můžu dělat nějaký rozhovor, číst si a nebo jet k někomu na dvouhodinovou návštěvu.

Když si chcete odpočinout nebo potřebujete takzvaně dobít baterky, jak to děláte?

Ležím, něco si čtu nebo si dám pasiáns. V létě nejraději vyrazím do lesa na houby. Letos jsem byla na houbách i dva dny po Vánocích a našli jsme půl koše hub.

Letos v dubnu oslavíte takové půlkulaté narozeniny... Jaký dárek by vám udělal největší radost?

Čarodějnice nebo čert ve filmové pohádce nebo film z prostředí koní.

Bude nějaká oslava? Máte ráda rodinné sešlosti?

Vždycky si děláme malou rodinnou oslavu. S bráškou slavíme společně, protože jsme od sebe tři roky a tři dny.

Máte nějaký vzor a nebo životní motto, podle kterého se řídíte?

Žít a nechat žít.

Jan Čtvrtečka, převzato z časopisu Galerie Harfa